František Winternitz, rodák z Poučníku pod Karlštejnem (1896–1919), patřil k těm obyčejným českým synům venkova, kteří během první světové války projevili neobyčejnou odvahu, pevný charakter a neochvějné vlastenectví. Ačkoli byl židovského původu, prožil svůj život plně jako Čech – a také jako český voják, který položil život v boji za svobodu rodícího se státu.
Od dětství na venkově k frontovým liniím monarchie
Mládí prožil v milované rodné obci, školu vystudoval v Budňanech, Berouně, Karlíně a nakonec na hospodářské škole v Chrudimi. Po studiích začal pracovat na několika panstvích, ale jeho civilní život ukončila mobilizace: roku 1915 byl odveden k 88. pěšímu pluku. Výcvik ho neuchvátil – odmítal rakouskou drilovost i honbu za kariérními postupy. Po několika přesunech mezi jednotkami byl poslán na ruskou frontu a později do Itálie.
Zajetí a zlom: z rakouského vojáka československým dobrovolníkem
V květnu 1916 upadl na Rombonu do italského zajetí, když byl opakovaně raněn kulkami i šrapnely. Po zotavení se ocitl v zajateckých táborech Padula a Santa Maria Capua Vetere, kde se rozběhla organizace československého dobrovolnického sboru.
Zde se Winternitz projevil naplno: stal se aktivním členem české komunity, vstoupil do Sokola, přednášel, sportoval, zpíval a stal se oblíbenou osobností tábora. Jeho češství bylo upřímné – nikdy ho neskrýval, přestože jako Žid mohl čelit předsudkům. Právě naopak: byl jedním z prvních Izraelitů, kteří se v Itálii do legií přihlásili.
Legionář v první linii
Roku 1918 se stal příslušníkem 33. československého pluku. Prošel tvrdým výcvikem a byl zařazen k výzvědné službě na italské frontě. V červnu 1918 zažil peklo rakouské ofenzivy na Piavě, kde československé oddíly sehrály klíčovou roli. Winternitz se jako jeden z mála dokázal probít zpět, když byla hlídka téměř odříznuta.
Za odvahu byl vyznamenán bronzovou medailí za statečnost a povýšen. Později se stal velitelem minometného oddílu a bojoval také na Doss Alto.
Po válce na Slovensko – a konec v boji s Maďary
Po návratu do vlasti koncem roku 1918 nečekal klid, ale další povinnost: obrana Slovenska během maďarsko-československé války. Winternitz velel četě 5. roty 39. pluku.
Dne 13. června 1919 při ústupovém boji u vesnice Cúz provedl obchvatný manévr na bok útočících Maďarů. Útok zastavil – ale jeho život skončil jedinou ranou, když se vrhl za ustupujícím nepřítelem.
Bylo mu pouhých 23 let.
Poslední cesta do Prahy
Rodina nechala jeho tělo převézt do Prahy.
16. června 1919 byl pohřben se všemi vojenskými poctami na židovském hřbitově ve Strašnicích. Hrob zdobí legionářské symboly – tiché svědectví o mladém muži, který splnil svůj sen i povinnost: bojovat za československou svobodu.
Člověk pevného charakteru
Winternitz byl známý svojí přímostí, pracovitostí, upřímností, smyslem pro spravedlnost i schopností postavit se bezpráví. Měl rád knihy i sport, byl společenský, rád zpíval a nezištně se dělil o to, co měl. Jeho přátelé o něm psali jako o muži s „pevnou vůlí jít až do konce“ – což také udělal.
Kam dále
František Winternitz – ČsOL – základní údaje
Stáhněte si publikaci o životě Františka Winternitze:
F. Bednařík – František Winternitz – český Žid, italský legionář, 1934 – publikace
Napsat komentář